Podléhá kázání autorskému právu?
Server České noviny uveřejnil dne 4.5.2008 informaci o boji Polské katolické církve proti plagiátorství nedělních kázání.
Rozvoj informačních technologií mění svět i na místech, kde by to většina lidí ani nečekala. Jedním z takových míst jsou i kazatelny křesťanských kostelů. V Polsku a nejen tam se začala šířit epidemie opisování kázání. Opisovat je z čeho: nejedno farní společenství na svých internetových stránkách zveřejňuje kromě jiného také text nedělního kázání. A takové hotové "dílko" pak láká nejednoho duchovního. Zejména ony "zoufalé kolegy sobotních večerů" a nocí...
Co by se asi stalo v české evangelické církvi, kdyby např. Synodní rada ČCE vydala podobné směrnice jako Římská církev v Polsku?
Není prostor k otevření podobné diskuze také v české evangelické církvi? Nesetkáváte se s tím, že z kazatelny zaznívají slova, která jste již někde slyšeli? A nebo Českým evangelickým duchovním způsobuje spíše problém za každou cenu nutného "autorského" kázání? A za "neautorské" se považuje již kázání na texty např. z ekumenického lekcionáře?
Polská církev bojuje proti kněžím, kteří opisují kázání
Šel bych ještě dál
Vztahovat autorské právo na kázání mi přijde zcela absurdní. Je-li "kázání slova Božího slovo Boží", pak jaképak autorství. Naopak se domnívám, že originalita je to nejhorší, co se může kazateli přihodit a říká-li něco, co před ním u neříkal někdo jiný, pak právě by se měl nad sebou zamyslet.
Sám užívám cizí kázání minimálně, tak jedno, dvakrát do roka. Ale to spíš z ješitnosti; považuji to spíše za slabost. Krom toho se mi většinou nedaří trefit rétorickou dikci jiných kazatelů. Ale řekl bych, že by bylo naopak velmi zdravé mít tak každé páté kázání od jiného faráře. To by byl vhodný opravný prostředek proti tomu, aby člověk "bydlel" ve svých tématech. Krom toho, jak jsem řekl na začátku, se tím člověk ujišťuje o jednotě církve v jednom Duchu. Buďte jedné mysli, jak se píše v Písmu.
T. Pavelka

![[COENA]](http://coena.edunix.cz/ikonky/coena3.gif)
Nejprve trochu obecná úvaha: Je neslušné a nepoctivé, pokud si vezmu cizí myšlenky a vydávám je pak jako svoje vlastní. Nicméně myšlenka autorského práva je v dnešní době dosti poplatná novověkému kapitalistickému konceptu Intellectual Property a třebaže má původně sloužit k ochraně autorů a podpoře dalšího tvůrčího procesu, ve skutečnosti se často stává jeho brzdou a podhoubím pro různé parazitní organizace typu BSA, OSA, RIAA apod., kdy režijní náklady (pikantní je to zvláště v případě nákladů na tzv. protipirátskou ochranu) zvyšují cenu autorského díla natolik, že se vyplácí nejen "nelegální" stahování, ale i koupě pirátských nahrávek i s padělaným potiskem někde na bleším trhu. Na tyto fenomény poukazují zastánci a propagátoři tzv. svobodné kultury a úspěch např. operačního systému Linux v informatice je názornou ilustrací faktu, že odepření si některých autorských práv může být ku prospěchu nejen díla, ale i autora.
V případě kázání vstupuje do hry další faktor: prioritu má obsah toho, co se zvěstuje, tedy aby se Boží slovo dostalo k posluchačům v podobě "živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč" (Žd 4:12). To je primární zodpovědnost kazatele i církve. Povaha ordinovaného úřadu tkví v tom, že se jedná (v případě kázání Slova) o autoritativní veřejné vystoupení jménem celé církve, z tohoto důvodu si nejsem jist, zda bych ohledně nedělního kázání souhlasil s katolickým kolegou, že "kázat znamená učinit posluchače svědky naší osobní víry". Osobně to vidím jako zodpovědnost hospodáře z evangelia vynášet pro zdar díla ze svého pokladu "věci staré i nové" (Mt 13:52).
V praxi to znamená mít především jasno, co chci posluchačům sdělit; pokud usoudím, že cizí formulace, metafora apod. vyjadřuje sdělení lépe než bych to v dané chvíli dokázal sám, mohu jí klidně pro dobro posluchačů použít. Koneckonců, na fakultě nám také říkali, že "na Boží slovo není copyright". Upřímě řečeno, od některých kolegů (nejen katolických, ale i jiných, obávám se že i našich) bych spíše uvítal, kdyby občas sáhli po cizí kvalitní předloze než se za každou cenu o něco pokoušeli sami; je to podobné jako s varhaníky - skláním se před těmi, kteří jsou zároveň dobrými improvizátory a skladateli, ale v některých případech liturgii poslouží lépe, zahraje-li dobře Bacha nebo jinou skladbu z předlohy, než aby se něco pokoušel "bastlit" sám.
Pomineme-li to, že v protestantských církvích bývá přehnaná tendence lpět na formální vytříbenosti (literární forma apod.), řekl bych, že dlouhodobá neschopnost oslovit posluchače na základě vlastní reflexe víry může mít i jiné příčiny než pouhou lenost (např. "vyhoření, duchovní problémy aj.). Ztráta osobní angažovanosti může souviset rovněž se ztrátou misijního náboje a se znejšťujícím relativismem a indiferentismem církve jako celku.
Kdybychom se nad problémem měli zamýšlet prakticky a dojít k nějakému závěru, doporučil bych toto:
1.) smyslem kázání není vytvářet originální autorské dílo, ale vést posluchače k Bohu a proklamovat jeho spásu. Je-li toto cílem, je možno užít jakéhokoliv prostředku (který samozřejmě respektuje svobodu a integritu posluchače). Posluchači by neměli být šizeni absencí kazatelovy theologické práce, na druhé straně ani vychováváni ke snobské rozmlsanosti ve vnějších věcech zvěstování (originalita, literární kvalita).
2.) při užití cizího textu je elementární slušností uvést zdroj a autora. To bývá většinou podmínkou i u tzv. svobodných licencí (GPL, FDL aj.). Zahrnuje to v sobě také většinou klausuli ve stylu "darmo jste dostali, darmo dejte". Možná by stálo za úvahu texty kázání uveřejňovat s licenčními podmínkami svobodné licence typu FDL, která pokrývá jak práva autora, tak práva uživatele.
3.) v případě dlouhodobé závislosti na cizích textech či jejich bezmyšlenkovitému přejímání se zastavit a zamyslet nad podobou vlastního povolání - zda jsem ještě Božím nástrojem, nebo se Duch kamsi vytratil a z povolání se nestalo bezduché řemeslo.