Recenze Evangelického kancionálu 2 - písně

Druhý díl recenze Evangelického kancionálu je psán z pohledu muzikologicko-hymnologického. Jeho první část se zaměřuje na písně.

Písňový fond

Páteří EK jsou stejně jako u jiných kancionálů strofické kostelní písně. Písňový fond je velmi bohatý a převyšuje oba referenční kancionály – pro srovnání, EZ má písní 585 (s Dodatkem 703), EG 669. Písně pocházejí z různých období – od středověku (např. č. 20 Veni Emmanuel v překladu D. Henycha) až po současnost. Také geograficky zpěvník na několika místech překračuje euroamerický prostor – redaktoři zařadili písně či nápěvy pocházející např. z Ekvádoru (463), Izraele (Hevenu šalom 695, Šalom chaverim 704, 298) nebo různých afrických regionů (520, 526). 106 písní má ještě vedle české i jinojazyčnou verzi (převážně polskou, ale i anglickou, německou, francouzskou, latinskou aj.).

Písně ze současnosti zahrnují vedle klasických písní moderních skladatelů (např. P. Ebena – 418, 690) také spirituály, zpěvy komunit Taizé a Iona, „chvály“, mládežnické písně a další žánry. Řada novějších písní (nejen mládežnických) je vybavena akordickými značkami pro kytaru, několik (převážně zpěvy z Taizé) je ve zpěvníku ve čtyřhlasé sazbě. Pro srovnání: zpěvy nestrofického charakteru typu Taizé chybějí v EZ a postrádá je i jeho Dodatek - prozrazuje tak až na výjimky bipolaritu tvůrců EZ: "dědictví otců" (klasické reformační a revivalové písně) vs. "nové písně" (kytarové písně pro mládež, které mají často charakter protestsongů z církevního prostředí). EG písně z Taizé, kánony apod. má.

Co se týče zdrojů, ze kterých jsou písně EK čerpány bylo (pomineme-li samozřejmě starší evangelické zpěvníky různého druhu) poměrně mnoho písní převzato z EZ a jeho Dodatku, částečně také ze Svítá. Vedle přejatých písní však EK obsahuje také původní tvorbu – ať již celých písní nebo nových textů na existující nápěvy – autorů z vydavatelských církví (M. Říčana, J. Cieślara a dalších).

Písně jsou rozčleněny do tří celků podle schématu Církevní rok, Bohoslužba (písně k liturgii a různým událostem života církve) a Víra – láska – naděje (písně týkající se duchovního života). Zde EK víceméně kopíruje schéma německého zpěvníku (das Kirchenjahr, der Gottesdienst, Glaube – Liebe – Hoffnung) na rozdíl od EZ, který má po reformovaném způsobu na prvním místě ženevské žalmy a pak písně podle osnovy Apoštolského vyznání víry. Samo rozčlenění a kontextualizace ukazuje u redaktorů EK liturgičtější cítění (s jistými limity) než u EZ, kde je na každou píseň nahlíženo jako na samostatný kus izolovaný od celku bohoslužeb.

K proporcionalitě apod. písní se podrobněji vyjádřím v recenzi z liturgického hlediska. Zde jen tolik, že v EK postrádám píseň, která by měla být v každém českém kancionále (bez ohledu na denominaci) na čestném místě, a tou je nejstarší česká duchovní píseň, chorál z doby dosud nerozdělené církve Hospodine, pomiluj ny (v EZ č. 578).

Práce s písňovými texty

Po textové stránce zpěvník sleduje rozmanitost svého repertoáru a zdrojů. Jelikož nejsem češtinář ani básník, nepřísluší mi hodnotit jej po této stránce. Snad jen několik jednotlivostí, kterých jsem „odhalil“ i jako laik hned zkraje, ve vzorku adventních a vánočních písní:

• Vánoční píseň Tichá noc (EK 52). Jedná se o v domácím i světovém měřítku asi o nejznámější vánoční píseň, vzniklou v prostředí tyrolského venkova. Německý text Stille Nacht byl mnohokrát přeložen i do češtiny, bohužel ne každý překlad je použitelný jako píseň při bohoslužbách – mnohé z nich balancují na hranici líbivého kýče („Ježíšku na líčku“) bez hlubšího duchovního obsahu. EK má text hned ve 2 variantách – starší, ale velmi rozšířený, trochu sentimentálně laděný překlad Čeňka Duška (52/1) a novější překlad (52/2) kompilovaný ze dvou zdrojů. Prvním z nich jsou dvě sloky překladu Renčova (bohužel není jako autor textu uveden), který je v katolickém Jednotném kancionále a podle mého názoru je nejlepším českým překladem této písně vůbec – básnická imaginace („náhle v ní jásot zní: vstávej lide můj, tmu z očí střes!“ aj.) se snoubí s theologicky zřetelnými formulacemi („z lásky se člověkem stal“). O to více působí jako rána pěstí do obličeje třetí sloka, která pochází z pera jiného autora (text V. Renče v 3. sloce obsahuje pro některé evangelíky „závadný“ výraz svatá rodina) – žádná poetika, neobratný slovosled („já rád vás mám“) navíc nekorespondující s délkami not melodie apod. Zde bych autorům spíše radil sáhnout po některém jiném textu (např. nový překlad v Dodatku k EZ není špatný) než vytvářet takovéto nesourodé slepence.

• Německý adventní text „Tochter Zion, freue dich“ Händelova Cantica iubilationis z oratoria Juda Makabejský se díky Marku Říčanovi dočkal i českého překladu Dcero siónská (EK 3). Převod je (viděno očima nebásníka) celkem zdařilý, až na samotný začátek písně. Zde se objevuje problém, který provází řadu do EK nově zařazených zpěvů (a nejkřiklavěji se, jak uvidíme, projevuje v některých částech zpívané liturgie) – nesoulad textových přízvuků s rytmem melodie. Názorně to uvidíme, když si v uvedeném textovém fragmentu zvýrazníme těžké doby a slovní přízvuky:

  Dce-ro Si-jón-ská, ve-sel, ra-duj se!

  Vidíme dvě drobné neobratnosti – ve slově „Sijónská“ se nekryje těžká doba melodie se slovním přízvukem (v češtině, v hebrejštině by oxytonon ve slově Sion nevadil) a u slova „vesel (se)“ vypadla z důvodu úspory zvratná částice (která se objevuje až u druhého zvratného slovesa, vhodnější by však byl opačný postup). Přitom by bylo možno sáhnout třeba k elegantnějšímu řešení typu:

  Ra-duj se, ra-duj, dce-ro Si-jón-ská!

  Toto řešení přehozením slovosledu a vypuštěním (zbytečného) slovesného pahýlu „vesel“ dosáhlo kompatibility slovních a melodických přízvuků, na dlouhé finální notě je dlouhá slabika „-ská“ místo torturování krátké zvratné částice „se“, výrazná půlová nota na začátku melodie méně svádí k folklorizujícímu: „Céééé-ro (Sijónská)“.

• Vynikajícím příkladem kombinace poetiky textu a téměř koncentrované, hutné theologie vánoc je latinská koleda Adeste fideles, respektive její původní latinský text z dílny anglického katolického exulanta J. F. Wadeho rozšířený o další sloky od abbého E. Borderise. Škoda, že Šlechtův český překlad „Ó křesťané všichni“ (EK 45) vycházející z anglického textu F. Oakeyho výše uvedený náboj originálu oslabuje ve prospěch konvenční koledové nálady a Borderisovu část textu, původní sloky docela dobře doplňující, nepřekládá vůbec. Považuji dále za škodu, že zrovna u této písně není uveden také originální (latinský) text.

Melodie písní

Co se týká melodické stránky písní, není v EK odhalitelná žádná jednotná hymnologická koncepce, respektive působí dojmem, že se vše „bere jak to leží a běží“ - písně, které patří k dosavadnímu repertoáru společenství, jsou uváděny podle principu „živé tradice“ v modifikacích, kterých došly v průběhu desetiletí či staletí (včetně stylu notace), písně nově převzaté jsou přebírány víceméně beze změn ze svých zdrojů. V praxi třeba dochází k tomu, že jeden a tentýž nápěv písně je v EK v několika různých modifikacích. Týká se to např. melodie německého chorálu J. R. Ahleho Liebster Jesu, wir sind hier, dich und dein Wort anzuhören (EG 161, v EZ 438 Přišli jsme, ó Ježíši), který se v EK nachází jak v isorytmizované podobě notované půlkami ve 4/4 taktu (EK 241 a 303), tak v rytmicky bohatší podobě, kterou známe např. ze zpracování J. S. Bacha, notované čtvrtkami (EK 309, převzato z EZ 456):

(větší obrázek)

Jiným příkladem je známý Lutherův chorál Ein' feste Burg, který mají EG (362) i EZ (189) ve dvou zněních – původním Lutherově postaveném na renesančních rytmických modelech, i pozdějším isorytmickém vzniklém v době baroka (renesanční znění je náročnější a bez „hermeneutického klíče“ dobové polyfonie málo srozumitelné – to se ostatně týká např. i tzv. ženevských žalmů v EZ). V EZ je rovněž na původní Lutherův nápěv píseň z Rohova kancionálu (1541) Věřme my v svého Stvořitele (EZ 151, parafráze Creda). V EK je původní Lutherův text v překladu J. Třanovského (EK 471) podložen tradovanou isorytmickou variantou mírně odlišnou od znění v EG i EZ a jako EK 280 je zařazena píseň Věřme my... (s chybným autorstvím textu) podložená původním nápěvem (asi převzato jako celek z EZ). Zde je ale diference na místě (i když je otázka, do jaké míry úmyslně) – Třanovského přebásnění vzniklo v době baroka a tudíž je přednost isorytmické variantě přiměřená, kdežto bratrský text je téměř o 100 let starší a tedy není od věci ponechat mu původní renesanční háv:

(větší obrázek)

Osobně se domnívám, že otázka, zda dát přednost variantě tradované či variantě původní by měla být posuzována individuálně píseň po písni a nemělo by v tomto být činěno žádné ukvapené rozhodnutí dogmatického charakteru. Myslím, že to nejlépe vystihují slova J. Kratochvíla v předmluvě Průvodu varhan k Cyrilometodějskému kancionálu: „...nejlepším a nejzaručenějším východiskem se ukázalo pátrat po písni jak zní v originále nebo ve znění originálu nejbližším, a zjistilo se, že píseň v původním rouše vyniká nad pozdější úpravy prostotou a názorností výrazu, hloubkou křesťanské nauky a zbožnou vroucností lidu, stejně jako básnickým posvěcením a přiměřeným výrazem hudebním. Kde však během staletí si píseň sama vydobyla šťastnou a přijatelnou úpravu v rytmu nebo v melodii, byla tato hudební proměna ponechána...“ Některé písně si skutečně takto „vydobyly“ podobu, kdy se násilný návrat k co nejpůvodnějšímu znění může setkat s oprávněným odporem. Týká se to např. písně Narodil se Kristus Pán, která se během staletí transformovala z rozpustile znějícího středověkého cantia Virgo paret filium do maestosa hymny českých vánoc, ale i dalších písní, kdy se antikvární purismus dostává do konfliktu s živou kolektivní pamětí společenství. Nicméně v mnoha případech platí, že řada zejména středověkých a renesančních melodií prošla pozdějšími adaptacemi (alterace modálních formulí posuvkami do moll-durového sysytému, transformace volného rytmu či renesanční polyrytmiky do pravidelného taktu), které měly převážně degenerativní charakter. Tato tendence k úpadku byla ješte zesilována v izolovaných proskribovaných komunitách (např. ostrůvky českých a slovenských evangelíků v době protireformace), kde tradice ležela na bedrech hudebně neškolených laiků a podléhala nekontrolovatelným vlivům folklóru a neartificiální (často zábavní) hudby.

Pokud se vrátíme konkrétně k Evangelickému kancionálu, je škoda, že se redaktoři neodhodlali k návratu k původnímu znění u řady písní, které si to po mém soudu zaslouží. Typické příklady najdeme např. mezi adventními písněmi, pocházejícími ze staročeských rorátů. Například nápěv písně Všichni věrní křesťané, veselme se nyní, v původní renesanční podobě rytmicky bohatý (dle EZ 264):

je v EK (29) isorytmicky nivelizovaný do následující nudné podoby:

Můžeme si všimnout, že kadenční formule je navíc „vylepšena“ tzv. pozdvižením finály (d-g místo d-c, tuto praxi kritizoval již Jan Blahoslav ve své Muzice, patrně k ní docházelo vlivem harmonického cítění).

Jiným příkladem může být nápěv písně Vítej Jezu Kriste, původně latinské cantio Ave gloriosa z Franusova kancionálu (zde podle Mešních zpěvů, v EZ č. 262),

které slezští evangeličtí kantoři „vylepšili“ do této podoby (EK 28):

(větší obrázek)

Melodie v podobném duchu (stejné těžkopádné půlové kroky, alterace všech možných tónů) pokračuje až do konce.

Hymnologické údaje

jsou u mnoha písní bohužel nesprávné nebo neúplné, to však připouštějí i redaktoři zpěvníku – u některých písní je původního autora či překladatele často dosti obtížné dohledat. Myslím však, že by prospělo uvádět u písní, které mají jinojazyčné předlohy (latinské hymny, Lutherovy chorály, spirituály apod.) alespoň textové incipity originálu – jistě by to pomohlo v orientaci kantorům, varhaníkům, sbormistrům i všem, kdo se zajímají o duchovní píseň trochu více do hloubky. Touto "nectností" trpí do jisté míry i EZ (šuplík "předreformační" pro veškerou tvorbu do 15. století, incipity originálu jen u několika málo původně latinských písní), EG je na tom o poznání lépe (ačkoliv nemusí uvádět z pochopitelných důvodů německé incipity, na poměrně slušné úrovni jsou i hymnologické údaje u neněmeckých - např. gregoriánských - předloh). V této oblasti je u nás dosud nedostiženým vzorem katolický zpěvník Mešní zpěvy, kde jsou (péčí dr. F. Šmída a dalších) hymnologické údaje na velmi vysoké úrovni.

Závěrem k písním

Písňová část na mne působí dojmem spíše praktického přístupu - shromáždit prostě do jednoho svazku písně, které "se zpívají" nebo "by se mohly zpívat". Myslím si však, že vzhledem k objemu a výpravě zpěvníku mohli redaktoři věnovat o něco více pečlivosti hymnologické stránce věci a odevzdat dílo, které nejen "doprovází", ale i v určitém smyslu "vede" věřícího hudebním pokladem Církve. Na druhou stranu je třeba ocenit šíři žánrů, stylů i sipritualit, které zpěvník pokrývá, takže v tomto ohledu může klidně dostát cíli, který mu vytkli v předmluvě biskupové obou vydavatelských církví, totiž "oslovit všechny generace věřících".

V dalším díle seriálu dokončíme hudební část analýzou zpívané liturgie, které pro určitá specifika této problematiky věnujeme samostatný příspěvek.